Když byly uhelné prázdniny
Ke konci druhé světové války v zimě napadlo tenkrát hodně sněhu a my coby školáčci jsme museli zůstat doma, neboť ve třídách nebylo čím topit.
Píšu o kohoutovické škole, dnešní radnice na Bašného ulici. Byly vyhlášeny „uhelné prázdniny“, a to nám školákům přišlo vhod. Denodenně v těchto volných dnech jsme jako kluci trávili čas na saních nebo, kdo měl lyže, lyžováním.
Zde v Kohoutovicích bylo mnoho míst, kde jsme mohli zimní radovánky prožívat. Nejdelší trať (šlinda) byla od lesíku na Bašného ulici až po bývalou hospodu pana Bohdana Veselého. Rovinku na Potockou jsme přeběhli se sáněmi a znovu na ně nasedli a sjeli po Potocké až do Šárky. Tenkrát žádná auta nejezdila, jen jednou za čas do „Piškery“ (takto se říkalo nám Kohoutovičákům) přijelo nákladní auto na dřevoplyn (benzín totiž nebyl), aby přivezlo něco málo potravin do zdejších obchůdků. Obyvatelé jako všude jinde zde žili nuzně s lístkovým systémem.
Takže silnice byly bez aut, volné. V posledních válečných měsících se sáňkařská dráha protáhla z ulice Šárka až na rozcestí Libušina údolí a dále k Pisárkám, z důvodů vyježdění od vojenských aut.. Tuto trať již jeli jen větší kluci, my „špunti“ jsme se báli. Totiž od Pisárek až po Kohoutovice si německá armáda nastavěla vojenské náklaďáky, jeden za druhým, aby je uchránila před bombardováním kasáren v Brně.
Školní volno se trávilo na dalších místech zde v okolí, jako například trať „Ferďák“ (ulice dnešní Svahová), na polích „Baby“ a „Zadlouží“ u dnešní ulice Voříškova, silnice do Žebětína. To se jelo od hájenky až na „Doliny“, tehdy úplně silnice bez jakékoliv dopravy. To jsou jen některé tratě, kde jsme trávili svůj volný zimní čas. Jeden zimní čas jsme ve válečné době museli do školy přinést i nějaké dřevo na topení, ale to bylo jen krátce.
Skončila válka a tento název „uhelné prázdniny“ se vytratil, díky Bohu. Snad už se tento název v našem slovníku neobjeví!
Vzpomínal Jaroslav Plšek
brno