Každý z nás má své blízké někde uložené k věčnému odpočinku. Při rozhovoru o konci životního putování se mne zeptali někteří "noví kohoutovičtí občané", jaká byla historie posledního rozloučení se zesnulými. V následujících řádcích se pokusím na některé tyto otázky odpověďet. Kohoutovická obec patřila a patří do farnosti Žebětín, kde máme i náš hřbitov. V dávných dobách se pohřbívalo jen tam, ale postupem času se začalo užívat ústředního hřbitova. Já si ještě pamatuji košinový pohřební vůz, který již jako nepotřebný stával ve stodole mého dědečka na Bašného ulici 11. Tento vůz byl obecní a na něm se vozili nebožtíci, jak mně to vyprávěl můj dědeček a babička. Zemřelý i s rakví se naložil na tento košinový žebřiňák tažený koňmi od domu zemřelého a jel směrem na žebětínský hřbitov. Cesta do Žebětína tehdy vedla přes les kolem dnešního pomníku Bašného, kolem dubu Troják zadní horou (tak se říkalo trase ke hřbitovu). Tehdy ještě dnešní silnice do Žebětína neexistovala. Než přijel pohřební vůz s průvodem pozůstalých po hrbolaté lesní cestě na hřbitov, nebožtík se v rakvi mnohokrát otočil, říkával můj děd. Tak tomu bývalo v dobách, kdy ještě nestálo panelové sídliště a kohoutovičtí starousedlíci se nechávali pohřbít na farní hřbitov, i když někteří se s touto službou obraceli na centrální hřbitov v Brně. Pokud se pohřeb vypravoval do Žebětína, tak smuteční průvod vycházel z Kohoutovic od domu nebožtíka, který byl již vezen v pohřebním voze (na fotografii). Vůz byl tažen koňmi a doprovázel ho kněz, hudebníci a pozůstalí, na Žebětínské ulici u hájenky se konalo malé zastavení s rozloučením na hranici obce. Z kohoutovické kaple se vypravovalo jen velmi málo. Po rozloučení u hájenky se smuteční průvod rozešel a rychlejší chůzí putoval přes les na počátek obce Žebětín, kde se opět všichni seřadili a šli smutečním pochodem až ke hřbitovu nebo do farního kostela, kde proběhly obřady a potom se šlo znovu v průvodu na hřbitov. U hrobu se rozloučil kněz, zahrála hudba, zpěvačky zazpívaly a tím celý pohřeb končil, samozřejmě včetně kondolování rodině. Muzikanti se přesunuli před bránu hřbitova, kde již hráli veselé pochody do kroku, aby se lépe šlapalo pěšky do Kohoutovic. Říkalo se: mrtví s mrtvými, živí s živými! Smuteční hosté většinou šli i s muzikanty do žebětínských hospůdek, kde hasili žízeň, anebo se šli také ohřát po náročném pochodu, to podle počasí. Jít na pohřeb kohoutovickému občanovi bylo velmi náročné, obzvláště v zimě, kdy celý smuteční ceremoniál trval až 4 hodiny. Na fotografii je shodou okolností pohřeb mého bratra, který se konal v šedesátých letech minulého století, nachází se v místech dnešní Žebětínské ulice u hájenky. Dnes občané Kohoutovic pohřbívají nebo zpopelňují své blízké na centrálním hřbitově v Brně nebo v krematoriu. Menšina nás starousedlíků ještě pohřbívala své nejbližší v Žebětíně. Pohřeb probíhá tak, že rakev je vystavena ve farním chrámě v Žebětíně, kde se konají smuteční bohoslužby včetně rozloučení a buď se jde průvodem na místní hřbitov, nebo před kostelem čeká pohřební vůz a nebožtíka odveze ke zpopelnění. Je smutné psát o posledních věcech člověka, ale i zde se někdy odehrávaly žertovné momenty, jak o nich vypovídali naši předkové. Toto je zákon života a smrti, a proto konejme dobro, pokud žijeme. Jaroslav Plšek